Existují chvíle, kdy toužíme pomoci. Vidíme, že někdo trpí, zmítá se v bolesti, nevidí cestu. My ji vidíme. Máme zkušenost, pochopení, možná jsme tím samým prošli. A přesto… právě tehdy může být největším darem, který můžeme nabídnout, nezasahovat.

Dnes bych se s vámi chtěla podělit o hluboké poznání, které mi v posledních dnech přinesla práce s několika klienty. Všichni nesli podobný otisk – dlouholeté trauma, jehož kořeny sahají až do prenatálního období, tedy do času, kdy byli ještě v lůně své matky.

Včera jsem se ocitla uprostřed davu. Byla to veřejná akce, na kterou dorazilo kolem deseti tisíc lidí. Tolik těl pohromadě, tolik různých životních cest, emocí, vůní, hlasů… A přesto mě zasáhlo něco úplně jiného než jen ta masa.

Rodina není náhoda. Ani jen domluva dvou lidí, že spolu budou.

V posledních měsících je stále zřetelnější, že mnohé tváře, které potkáváme, nejsou skutečné. Možná jste si toho také všimli. Lidé, kteří dříve působili sebejistě, najednou ztrácejí půdu pod nohama. Úsměvy, které byly naučené, teď působí prázdně. Slova, která dříve přesvědčovala, se rozplývají v tichu. Masky, které jsme si navykli nosit, začínají...

Květnový úplněk přináší jasné světlo nejen na noční oblohu, ale i do našeho nitra. Nevyžaduje po nás žádné složité rituály. Nezavazuje k duchovním výkonům. Jen nás tiše vyzývá: Zastav se. Vnímej.

Bylo krásné odpoledne. Slunce se sklánělo k obzoru a park byl plný života. Děti pobíhaly, smály se, volaly na rodiče, zatímco dospělí seděli na lavičkách nebo v trávě, drželi si kávu, telefony nebo jen unavený výraz. Na první pohled vše vypadalo idylicky. Ale když se člověk díval dál než jen očima, uviděl neklid.

V pohádkách, mýtech i moderních příbězích se setkáváme s motivem smlouvy s ďáblem. Člověk něco toužebně chce – moc, bohatství, slávu, lásku – a výměnou za to slíbí svou duši. Na první pohled pohádka. Ale z duchovního pohledu jde o hluboký obraz reality, kterou žijeme.

Jak vědomě nahlédnout za obzor přítomnosti a najít odpovědi, které teprve přicházejí