Jsou chvíle, kdy se člověk zastaví nad vlastním životem a v tichu si položí otázku, která se vyslovuje jen velmi těžko. Proč se mi tohle děje. Proč právě takhle. Proč v takové síle, která bere dech i smysl.

Setkání s nepříjemným chováním druhého člověka v nás často spouští potřebu porozumět.

Setkání s člověkem, který v sobě nese zášť, se často neodehrává na úrovni slov. Navenek může být všechno v pořádku, rozhovor běží, věty dávají smysl, možná se i smějete. A přesto v těle cítíte stažení, jemné napětí, které se nedá přehlédnout. Je to ten tichý signál, že proti vám nestojí jen člověk, ale i jeho vnitřní svět, ve kterém se...

Existují situace, ve kterých člověk nepotřebuje hledat odpovědi. Není zmatený, neptá se, co se děje, nesbírá další informace.

V poslední době se velmi často setkávám s tím, že ženy mluví o tom, jak už mají nastavené hranice.

Ve své práci se opakovaně dotýkám jednoho velmi citlivého místa. Na první pohled působí jasně. Žena řekne, že chce změnu. Ta věta zní pevně, někdy až rozhodně. Často v ní zazní úleva, jako by se tím konečně něco otevřelo.

Dnes se hodně mluví o uzdravení. O práci na sobě. O vědomí. O pravdě. A přesto, když se dívám pozorněji, často tam necítím pohyb. Spíš velmi kultivovaný způsob, jak zůstat na místě.

Sebedestruktivní programy nevznikají naráz. Nejsou to jednorázová rozhodnutí ani vědomé volby. Jsou to vrstvy, které se na člověka postupně nabalují – tiché věty, které slyšel jako dítě, pohledy, které v sobě nesly hodnocení, situace, ve kterých se musel přizpůsobit, aby byl přijat.

Jsou věci, které si nepamatujete vědomě, a přesto podle nich žijete každý den. Jednou z nich je vina.