Měla jsem tu čest hovořit se ženou, jejíž vědomí pochází z prostoru, který lidská mysl jen obtížně uchopuje.

V meditaci s Gaiou přišlo sdělení o mohutné kalibraci, kterou lidé právě procházejí. Nejde o něco náhlého ani vnějšího. Je to jemný, ale velmi důsledný proces, během něhož se ukazuje, zda je člověk ochoten žít v souladu se sebou, se Zemí a se životem jako takovým.

Lidské vědomí se vyvíjí v etapách. To, co bylo ještě nedávno zásadním objevem, se postupně stává přirozenou součástí vnitřní zkušenosti. Bylo prožito, pochopeno a vnitřně ukotveno.

Existuje bod na vnitřní cestě, kdy už nás cizí chování nezasahuje proto, že bychom "byli nad věcí", ale proto, že už tam vůbec nejsme. Nejsme v tom poli. Nejsme v té dynamice. Nejsme v tom příběhu.

Před několika dny jsem mela na telefonu ženu, která mluvila klidně, racionálně a věcně. Popisovala vztah, který trvá pět let. Vztah se ženatým mužem. Mluvila o svém věku, o čase, který plyne, a o rozhodnutí, které podle ní už není možné dál odkládat.

Vše, co se v nás dlouhodobě ukládalo, co bylo odsouváno, potlačováno, racionalizováno nebo "nějak přežito", se v tomto období hlásí o slovo. Ne náhodou. Ne náhle. Ale s přesností, která může být až znepokojivá.

To, co říkáme, to, co děláme, i způsob, jakým reagujeme na svět kolem sebe, není nikdy náhoda. Je to přesný otisk nás samotných – místa, kde se právě nacházíme, cesty, kterou jsme už ušli, i té, kterou jsme se zatím neodvážili projít.

Začátek roku bývá často vnímán jako nové otevření, jako čistý list, na který lze začít psát jinak. Letos se však mnoho žen setkává s něčím odlišným.

Mnoho žen žije s pocitem, že se stále vracejí do stejných situací. Mění se okolnosti, lidé i role, ale základní prožitek zůstává stejný: vyčerpání, pocit odpovědnosti za druhé, vnitřní napětí, které nelze dlouhodobě udržet.