Jsou chvíle, kdy člověk sleduje svůj život jako zpomalený film. Vše se odehrává přímo před očima, nic není skryté. Vidíme, jak se dítě vzdaluje. Vidíme, jak se doma pomalu rozpadá důvěra. Víme, že náš partner není opora, ale únik. Cítíme, jak se víkendové pití vkrádá do systému. A přesto — jako by se nás to netýkalo — pokračujeme.

Když provázím ženy a občasně i muže skrze duševní mentoring — ať už přes karty, rodové linie, minulosti nebo karmické uzly — vždy je v základu jedno: impuls k posunu. Ne předpověď, ne útěcha, ale výzva. Jemná i pevná zároveň.

Možná to také cítíte. Rok se pomalu uzavírá, příroda usedá do klidu a v nás samotných se začínají ozývat témata, která si žádají poslední pozornost. Není to tlak ani výzva k výkonu — spíš tiché připomenutí, že některé věci potřebují být pochopené teď, ne až "někdy".

Všímat si masek druhých není projev kritiky. Je to znak toho, že Vaše vlastní vnímání dozrálo natolik, že už nepřijímáte povrch. V období, ve kterém žijeme, se projevy lidského nitra stávají zřetelnější. A právě proto masky — ty pečlivě pěstované, dlouho nošené, někdy až zatvrzele bráněné — začínají praskat.

Občas ke mně přicházejí lidé, kteří si myslí, že už "je za vším hotovo". Že s odchodem blízkého končí i všechno mezi nimi. A přesto v nich něco zůstává neklidné, napjaté, nedopovězené. Cítí tíhu, kterou si neumí vysvětlit, a zároveň je vede k tomu, aby si o tom ještě s někým promluvili.

Často slyším otázku: "A co mám tedy dělat?" Výklad karet mnohým přinese odpověď, náhled nebo ujištění, že jsou na správné cestě. Ale tím to nikdy nekončí. Vesmír totiž neposílá odměny těm, kdo jen čekají, až se věci nějak samy pohnou. Odměňuje ty, kdo slyší jeho zprávy a v souladu s nimi konají.

Někdy stačí málo. Požádáte o obyčejné potvrzení od lékaře — papír, který potřebuje dítě, aby mohlo jít na brigádu. Nejde o nic složitého, žádnou nemoc, žádný problém. Jen o razítko, které systém vyžaduje, aby vše bylo "v pořádku". A přesto se z té prosté žádosti stane boj.

Pokud čtete tyto řádky, vězte, že nejste sama. Jste člověk, který cítí hlouběji, vidí více a prožívá svět intenzivněji než většina. Není to chyba. Není to slabost. Je to dar.

Jsou situace, kdy člověk udělá jedinou věc. Ozve se. Vyjádří, že se mu něco nelíbí. Nastaví hranici. V běžném světě by to mělo stačit. Jenže pro mnoho vysoce citlivých žen tím okamžik teprve začíná. Navenek působí pevně, uvnitř se však rozjede lavina přemítání, analyzování a sebeobviňování, která trvá celé dny.