Příběh, který vám pomůže přestat se podbízet a víte vůbec, proč a že to děláte?

V článku níže se dozvíte, jak se to stalo v mém případě, tedy jak jsem se začala podbízet a komu a jak se toto mé nezdravé chování rozšířilo i směrem k dalším osobám, zejména mužům. A je také doslova fascinující, co se stane, když to u sebe odhalíte. Protože když toho pak přirozeně necháte, je to opravdu znatelná úleva.

Moji rodiče se rozvedli, když mi bylo asi pět, šest let - byl to delší proces. Mého otce vystřídal tehdy cizí muž. Spal v ložnici, snídal u stolu, odemykal, zamykal, najednou tu byl. Protože do něj byla moje matka bezhlavě zamilovaná, zapomněla se mě zeptat, zda mi to vyhovuje. Můj otec zatím mlčky odešel a mně bylo nabídnuto, že ho mohu vidět jednou za 14 dní tam, kde zrovna bude bydlet a potom tam, kde se usadí se svou "novou rodinou". To byl pro mě jaksi další otazník. Co znamená "nová rodina"? Když jsou boty staré, koupí se nové, to ano, jak se to může ale stát u rodiny? Ta je přece jen jedna. Postupem času jsem začínala nastalou situaci přijímat. To ovšem neznamenalo, že by mi cokoli z toho, co mi rodiče jako prvňáčkovi naservírovali, vyhovovalo. Oni to však tak zřejmě vyhodnotili, protože se mě na mé pocity už v budoucnu nezeptali.

Když tedy i my, stejně jako otec, máme novou rodinu, tak i ten muž vedle maminky, to je tedy něco jako nový tatínek. Zkusím ho tedy tak brát.  No a zde se započala má velká lekce, která trvala následně ještě třicet let. Nevlastního otce jsem tedy v hlavě zařadila do sekce rodič a ten, kdo je vedle maminky a miluje ji. Když ji miluje, to tedy bude milovat i mě, protože společně s ní si vybral i život se mnou. Jak naivní umí být děti, že? To proto, že mají tak velké srdce a ještě nemají projevené ego. Od té chvíle jsem se snažila k nevlastnímu otci najít cestu. Nebyla jsem si vůbec jistá, byla jsem z něj nervózní, pořád byl pro mě cizí a moc se to neměnilo. Říkala jsem si, že je to asi má chyba, protože jsem tak moc milovala tatínka, nezbylo tam místo tady na toho tatínka nového. A tak jsem se raději snažila ještě víc, abych nic mamince nepokazila. Někdy, když se pousmál, byla jsem tak ráda, že jsem rychle vymýšlela všechno, aby se zasmál znovu. Když jsem vešla do místnosti, kde byl on, tak jsem ho pozdravila. Někdy jsem ho za den v místnosti potkala víckrát, tak jsem víckrát pozdravila. Asi se to nemá, protože mi vynadal. Tak jsem toho nechala. A říkala si, že byl určitě unavený, protože jinak by tohle můj náhradní tatínek neudělal.

Dále není třeba psát více příkladů. V tomto módu jsem pokračovala i následné dlouhé roky. Po čase se z toho stala jakási norma mého chování směrem k němu. Už jsem si to neuvědomovala, dělala jsem to tak instinktivně, jako když si ráno čistíte zuby nebo vaříte kávu. Prohloubením této nezdravosti bylo, že jsem se nástupem do zaměstnaní začala takto chovat i k mužským kolegům a šéfům. Ti, kdož neměli tak čistý charakter, začali mého přístupu využívat. Pracovala jsem za dva, odskákala kdejaký průšvih za celý pracovní tým a ještě jsem za to div nepoděkovala.

Když jsme však s manželem uzdravili náš vztah, naše manželství a měli jsme za sebou několikaletou práci na sobě samých, všimla jsem si, že mi nejde se s otčímem bavit, nešlo mi rozvinout konverzaci, něco ve mně se bránilo a křičelo. To se stane, když objevíte sebe, Už si nedovolíte ponížit se, už si nedovolíte ublížit si. Už se totiž máte rádi, a to hodně. Je to nesmírně osvobozující pocit. Nějaký čas jsem se proto stranila. Pak jsem cítila, že už by to zase šlo. A stalo se, avšak ponovu. Už jsem se nepodbízela, už jsem se nepřetvařovala, už jsem se k smrti nevyčerpávala vytvářením nečeho, co mezi námi nikdy nebylo a zřejmě už opravdu nebude. Tak, jak konverzoval on, komunikovala jsem i já. Bez citové angažovanosti, bez potupnosti, bez jednosměrné přehnané srdečnosti.
A další uzdravená věc v mém živote byla na světě. A zase se mi žije o něco lépe. A jak jste na tom vy? Našli jste v článku i kus svého příběhu?