Povídání s Bohem: vždy v slzách, neb všechna ta láska se do mě skoro nevejde

Vždy když jsem byla s rodinou v Itálii, všimla jsem si jedné věci. Jak kdybych citila podporu shora neustále. Ne jen, když jdu meditovat nebo zpomalím. Jsem normální žena, nikomu rozhodně víru nevnucuji. Dnes chci napsat řádky o tom, jak je napojení nádherné, jak hřeje, jak rozpíná hrudník bezpodmínečnou láskou. Dnes chci psát láskyplnou ukolébavku.

Když byl náš rozvod v úplném počátku, začala zároveň pandemie a všechna opatření. A tak, když jsem nebyla se syny, byla jsem v lese. Vyhledávala jsem lesy a louky a tam jsem si vyčerpaná a bolavá, šokovaná a znechucená sedla, častěji spíše lehla a jen jsem ležela. Ležela jsem tam jak použitý a odhozený hadr. Tak jsem se cítila. 
Les byl pro mě a je dodnes jako kostel nebo svatyně. Tam chodím vyčistit si hlavu, tam chodím, když prožiji náročnou situaci, les vyhledávám vždy, když cítím, že se potřebuji osprchovat od vnějších vlivů a cizích energií nebo si něco promyslet.
A tenkrát, když jsem byla opět v lese, ležela jsem, měla zavřené oči a cítila jsem se úplně nejvíc osamocená, opuštěná a jak kdyby sama proti celému světu, protože nás čekaly soudy, prosila jsem nahoru o lásku, o pohlazení, o cokoli vlídného, co by mě na chviličku vzalo do láskyplného náručí a kolébalo. A ono se to opravdu stalo.
Cítila jsem nával tepla, šimravé pocity na kůži, sounáležitost, podporu a dohled. Hrudník se na chvíli uvolnil a já přestala dýchat mělce, po tvářích mi tekly slzy jako hrachy. Byly to slzy lásky. Každý z nás má projevy možná odlišné, avšak je to nádherné, že?
Od toho dne pravidelně medituji, spojuji se, udržuji kontakt. A častěji a častěji mám blažený pocit, že spojení je konstantní a to je opravdu velmi uspokojující stav.
A právě v Itálii cítím spojení neustále. Tam jakoby místní žili stále v přirozené víře. Jak kdyby jejich duchovní život plul společně. s tím hmotným a hmatatelným. Tady v Čechách jako by to bylo oddělené a ne pro všechny. Jak kdybychom potřebovali stále kurzy a meditační víkendy, přitom vše je v nás.
Máte také takové pocity v Itálii nebo v jiné zemi?
Nejvíce čerstvou návštěvu mám z města Montefiascone. Je tam nádherná bazilika sv. Markéty, která má spojitost i s naším Vyšehradem. 

Přicházejí ke mně informace o kříži. Kříž má podobu člověka, který má rozpažené ruce, má tak tím pádem otevřený hrudník a jeho srdce může mluvit…a může se spojit s Bohem, pohlédnout vzhůru a spojit se. Když se před kříž, který je v životní velikosti, postavíme, on nám svým tvarem napovídá a nabádá nás ke spojení. 
Když mám v meditaci spojeni s Bohem, je to vždy tak významně láskyplné, že na to nejsou lidská slova, nedá se to do slov přenést prostě. Zároveň vnímám nejhlubší pokoru a úctu….v té nejkrásnější podobě. 
Když mám spojení s Anděly, často mě zavedou po schodech do Chrámu Andělů. Jsou tam uzdravující Andělíčci nebo Anděl dětí, který má obrovské perutě. Jiní Andělé perutě nemají, ale září oslnivým světlem, spojení s nimi je ochranitelské, opatrné a jemné a jakoby trošku zpomalené v pohybu.
 
Před rozvodem jsem sice vnitřně věřila, ale žila jsem v egu. Dávala jsem váhu pomíjivým věcem a lpěla jsem na nepodstatném. Někdy jsem tlačila na situace, jindy na lidi, vždy na sebe. Žila jsem ve spěchu a přehlížela krásu všude kolem sebe. A co je nejhorší, zanedbávala jsem své nejdražší. Můj nynější život je rozdělen na dva, před rozvodem a po něm. A Já za to znovu děkuji!