Recept na nalezení sebe sama

Vnímám, že by to chtělo už nějaký skutečný návod, proto se mu nyní v tomto článku budu věnovat. O tom jak nalézt, kdo jste - ve vší té směsi tlaku a požadavků na vás, společenských dogmat, zvyků, které neslouží, očekávání, která mají rodiče a tak dále.

Když jsem cítila, že naše manželství už nepřežije, projevilo se to naprostým zoufalstvím. Manžel pod negativním vlivem své matky, tchýně vyzbrojena seznamem intrik, dlouhodobé fungování v opačných rolích, kdy já střežila rodinné finance a manžel opečovával naše syny, moje máma denně volala a předávala mi svá moudra, kdy sama žila v nefunkčním toxickém vztahu. Nálada doma šla od desíti k pěti. Už jsem se ve všem ztrácela, hledala jsem nit, které bych se chytla. Netušila jsem, kdo vlastně jsem. Dělám vlastně něco podle sebe? Manžela jsem stále chtěla udělat šťastným, ale cokoli jsem udělala, bylo to spíše horší a jeho rodina uznávala jen jeho, při každé návštěvě jsem cítila, jak mě vnímají jako plně nahraditelnou, jak je vše na povrchu a plné lží a masek. 

Snažit se udělat někoho šťastným je jako chytat rybu v louži - můžete se snažit, trpělivě čekat, avšak ryba na háčku nepřijde, stejně jako nevtlučete někomu štěstí zvenčí do hrudníku.

Často jsem si kladla otázku: Jaká jsem vlastně jako maminka? Jaká jsem vlastně jako manželka? Jaká jsem jako žena? Jaká jsem Já? Vím to vůbec? Dělám někdy něco svobodně tak, jak chci já? Nebo se můj život ztenčil a já jen plním úkoly typu - úklid, práce, do školy s dětmi, rodinná oslava a jak ji přežít, telefonáty s mámou a jak zůstat zdvořilá a úslužná.......odpověď byla NE, nevím už vůbec, kdo jsem, nic ze mě nezbylo. Takhle daleko jsem to vše nechala zajít. Stále jsem se snažila se zavděčit, aby si manžel myslel, jak jsem skvělá, abych se včlenila do jeho rodiny, aby mě nekritizovali, že jsem špatná máma, abych psychicky podporovala svou mámu, abych dost vydělávala. Jenže kde jsem v tom všem Já?! Už v podstatě nikde.

Aby byly děti spokojené, je třeba, aby byla spokojená maminka, aby byla vyrovnaná, harmonická a milující. K tomu potřebuje ideálně, aby její partner byl vyrovnaný, stabilní a vědomý muž. Žena samozřejmě může být v plné harmonii i sama, to však nebyl můj případ, ne pro tento život.

Uvědomila jsem si, že nejsem ani vyrovnaná, ani harmonická, avšak syny bezpodmínečně miluji. A protože je bezpodmínečně miluji, musím najít sebe. A být tu pro ně, užívat si chvíle s nimi, s čistou hlavou, svobodně, bez předsudků, bez nátlaku, bez pocitu, že mě stále chce někdo předělávat. A tak jsem požádala o rozvod.

Ten byl vyloženě hnusný, dlouhý, odporný, hluboce bolestivý, vyčerpávající a ponižující. Ortel střídavé péče jsem brala jako naprosté týrání našich synů a otřesný důsledek toho, že jsme to s manželem prostě totálně podělali. Přitom jsem vzpomínala, že byly chvíle, kdy jsme byli tak sehraní, kdy jsme se tak smáli, že lidé koukali, co jsme to za magory, kdy jsme si uměli tak moc užívat toho, že se máme. Tohle byla prostě naprostá katastrofa. A v kabelce mi rychle docházely neuroly.

Střídavá péče byla stále náročná, bolestivá, frustrující, žaludeční bolesti vyvolávající. Nelepšilo se to, ani náhodou. Synové trpěli, v očích bylo vidět, jak jejich dušička absolutně neumí přijmout, co jsme způsobili. Selhali jsme. 

V týdnu bez synů jsem proto začala do hloubky bádat, skutečně bádat, kdy se to pokazilo, čím, proč, kde se stala chyba. Je to opravdu konec? Opravdu uvidím naše syny dva týdny v měsíci, šest měsíců do roka a o ostatním jejich čase budu mít minimum zpráv? V sudém roce budu mít fotku u vánočního stromečku Já a v lichém roce ji s našimi syny bude mít manžel? Tak to je hodně v háji! To jsem si tedy nemyslela, že bych něco dokázala ve svém životě takhle pokazit. My oba.

Bylo na čase přijmout plnou zodpovědnost. Když jsem si prošla obdobím, kdy jsem vinila tchýni a švagrovou a švagra a moje rodiče za jejich minimum péče o mě, za jejich toxický vztah, který mi vnuknul do hlavy toxickou normu, jak má manželství vypadat, rozhodla jsem se, že udělám všechno pro to, abych byla šťastná a aby byli šťastní moji synové. Vinit ostatní samozřejmě nemělo jakýkoli význam, jen mě to zacyklilo a drželo ve zlobě a vzteku - potřebná fáze, každý ji má jinak dlouhou a v jiné intenzitě. Projevuje se u každého odlišně. Já chodila běhat, někdy jsem běžela jak o život, abych to ze sebe vymlátila. Zpětně si uvědomuji, že to byl opravdu běh o život, protože jsem měla pocit, že umřu, jak moc to bolí, že nejsme jako rodina spolu.

A až v téhle chvíli, v té hluboké bolesti, v pocitu naprostého selhání, bezmoci a stesku po rodině jsem začala pomalu a jistě odhalovat, kdo jsem. Jak mi chyběli synové, připravovala jsem jim výlety a akce s nimi podle sebe, ne podle názoru nebo očekávání někoho jiného. Vařila jsem jim, co jsem chtěla, kdy jsem chtěla a jak jsem chtěla. Vysvětlovala jsem jim věci, jak jsem hluboce cítila. Neměla jsem co ztratit. A tak jsem se rozhodla být pravdivá, otevřená i za cenu toho, že mnohdy budu nedokonalá. Když jsem byla zranitelná, ukázala jsem to, když jsem byla veselá, dělala jsem srandy a vtipy, když jsem byla unavená, zůstali jsme v pyžamu a pustili si pohádku.

To byl první kamínek - objevovala jsem, kdo jsem jako maminka. A cítila se v tomto směru moc dobře, svobodně, mnohem více jsem synům projevovala lásku, péči, naslouchala jsem a vážila si každé vteřiny s nimi. A když zase odjeli, opět jsem zadumaně pokračovala v procesu přijít na kloub tomu, co a kdy se tak zvrtlo, že jsme došli až k rozvodu.

Další fází bylo přijít na to, kdo jsem Já, jako žena. No přece energická, vtipná, s odlišnými názory. Ale musím je stále ještě tutlat? Musím se za ně stále ještě stydět? No, už nemusím. Mohu to přeměnit v přednost. Mít odlišné názory znamená nejít s davem a po tom jsem od malička toužila. Toužila jsem říkat pravdu, ne polopravdy. A nyní už mohu? No ano, mohu. Když se budu chtít jít projít bosa, mohu? Ano, mohu. Když budu chtít plakat u dojemného filmu nebo hudby, mohu? Ano, mohu. 

Najednou jsem cítila, jak je úžasné se poslouchat, vnímat sebe, slyšet, co mi říká hrudník. A tak jsem chtěla sebe poznat ještě víc, ještě mnohem víc. Jak se mohu nejvíc slyšet? Aby mě nic a nikdo nerušil? Meditovat. 

Meditovala jsem nejprve bez hudby - v týdnu bez synů, v lese, ležela jsem a jen trénovala, abych nemyslela na věci typu: kde je akce v Lidlu, nenechala jsem zapnutou žehličku? Když jsem toto asi po třech týdnech (tedy šesti) zvládla, bylo na čase oslovit samu sebe, tam uvnitř. A světe div se, otevřel se prostor, kde nejen že mohu mluvit se sebou, se svou Duší, mohu zde komunikovat i s jinými bytostmi. Doslova se mi otevřela brána do světa, kde se cítím jako doma, je tam nádherně, tolik podpory, lásky a souznění. A to byl velmi zlomový okamžik. A o tom, co se začalo dít od této chvíle, napíši zase v dalším článku.