Patologické věty, které jsem musela vyhnat z hlavy

Tento článek poukazuje na zdánlivě nevinné, obyčejné věty. Když se ale říkají stokrát a tisíckrát, navíc z úst našich nejbližších, mohou do našich srdcí, hrudníků a taktéž do hlav doslova vytetovat ortely. Je třeba číst článek do konce, protože tam je návod k řešení, rady k uzdravení, chcete-li. Prostě a jednoduše, není to o tom si stěžovat, je to o tom to pojmenovat, vyndat ze sebe a nechat jít. Je to poměrně snadné. Stačí věnovat se sobě, být k sobě vlídná/ý a prostě chtít.

Jedna z vět je, si myslím, velmi častá. Může znít vždy trošku jinak, avšak pointa, smysl sdělení je stejný. Já jsem například častokrát slýchávala: "Na tom táboře jsi zhubla, doufám, že si to takhle udržíš. Teď už neotíráš stehna o sebe." Nebo: "Jak jsi skákala do vody, byly Ti vidět svaly, to je hezké. Takhle jsi prostě moje holčička." A nebo ještě takto: "Nesnáším ty vytahané tricepsy, jak to plandá, ale když je po porodu budeš mít, určitě to hned vytrénuješ zpátky." Aha, takže jak si to jako dítě nebo i dospělé dítě mohu vyložit? Když se mi stehna budou otírat o sebe nebo když nebudou vidět svaly a tricepsy mi budou při mávání na pozdrav plandat, nebudu už maminky holčička? 

Další vypálená věta do mé hlavy jako dítěti je silný kalibr, trvalo mi několik let to uzdravit. Čtěte, jak věty mámy mohou zablokovat váš sexuální život: "Když nás s tátou uslyšíš, jak děláme v noci techtle mechtle, tak normálně zavolej přes zeď - Hej, jsem vzhůru a slyším vás, můžete toho nechat? Důsledek tohoto přístupu byl takový, že namísto, abych v dospělosti sex a milování s přítelem vyhledávala a vnímala ho jako něžný, intimní a láskyplný, brala jsem ho naopak jako nákup rohlíků v místním koloniálu, kde ve frontě u pultu ještě přemýšlím, zda přikoupím tlačenku. Zkrátka nikterak jsem po něm netoužila a když k milování došlo, nemusím asi ani psát a rozvádět, že o uvolněnosti a svobodě projevu zde nemohla být řeč.

Tisíckrát vyřčenou větou bylo i: "Manželství Ti zevšední. Nebudete si mít co říct a pak budeš chtít být co nejvíc mimo domov." Když jsme se s manželem brali, stále jsem přemýšlela, zda to bude i náš případ? Proč se tedy bereme my i jiní, když manželství zevšední? A co bude po tom, když si nebudeme mít co říci?

Společným jmenovatelem těchto vět a nebo i jiných, které vám rodiče nebo partneři, možná kolegové říkali nebo ještě říkají, je podsouvání vlastní neharmonické zkušenosti, cizí optika věci, shrnutí do jedné či dvou vět nepovedené životní kapitoly někoho jiného, někoho cizího. V případě, že tyto věty jdou z úst rodičů, bývají v nás zaryté hluboko a dlouho, protože byly taktéž dlouho říkány, byly to jisté toxické mantry. Tudíž pryč s nimi. Uleví se vám. A jakmile vyženete tuhle cizí větu, která vás otravuje jako vyrážka, uvolní se tím místo pro vás, pro vaše cítění, názor, hodnotu, přesvědčení. Stačí se na chvíli zastavit a popřemýšlet, kde ve vašem životě to drhne. Kde to nejde plynule, kde jste unavení, kde dochází k hádkám, kde se musíte přetvařovat, tam hledejte a tam najdete zdroj. To je krok jedna, vlastně dva, první bylo přečíst si článek o tlačence :), další krok je zamyslet se, proč mi ta situace vadí, proč to drhne? Vadí mi prostředí? Vadí mi slova partnera? Irituje mě co anebo kdo? Připomíná mi to rodiče? Chci se tak chovat? Ne, nechci! A jak se chci chovat - to je předposlední krok. Je dobré přesně si říci, až ta situace nastane, jak se chci nově chovat, abych to byla opravdu Já. Když si toto ujasníte (a někdy ujasnit si může trvat týdny i měsíce), dejte na to pečeť, jak se říká a to tak, že si tu situaci představíte znovu, zavřete oči a přehrajte si ji jako film, nyní však zdravě a se sebou v souladu, tak abyste na sebe mohli být hrdí a odejít s hlavou vztyčenou. A je to.