Domácí vzdělávání jako součást transformace naší rodiny

V předchozích článcích, které jsou stále k dispozici na mém blogu a které vás mohou přivést k zamyšlení, jsem líčila, co mě osobně vedlo k rozvodu, z jaké rodiny jsem vyrostla a z jakých poměrů, a také jsem popsala, jak jsme se jako rodina znovu spojili, s manželem obnovili vztah a začali žít již zdravě (myšleno psychicky, duševně, hodnotově a také fyzicky, samozřejmě neb to nelze minout). Prozatím jsem však nenapsala - až na jeden článek - o našich dětech, o našich synech, kteří to vše prožili s námi. O tom je článek dnešní.

O tom, jak synové citově strádali, stresovali se, zbořil se jim celý svět, o tom jsem již napsala v článku Recept na nalezení sebe sama a Recept na nalezení sebe sama - pokračování. Dnes chci však psát o tom, co vše se dělo naopak po obnovení naší rodiny.
Znovu jsme začali žít společně, a protože jsme manžel ani Já již nebyli ovlivňováni našimi rodiči, protože jsme si během rozvodu a po rozvodu prožili “své” a mnoho věcí si uvědomili a vyčistili, měli jsme mimořádnou možnost začít znovu, na zdravých základech, s plnou důvěrou v toho druhého, s chráněním našeho rodinného soukromí, prostě pravdivě, autenticky, s respektem. Už jsme nebyli vyčerpáváni maskami, iluzemi, nebyly zde lži a polopravdy, konečně jsme volně dýchali a tak naše láska konečně dostala prostor vše obejmout a zahalit péčí a pozorností. 
Každý další nový den byla naše rodina pevnější a stabilnější. Čerstvě skončila pandemie, děti se vrátily po dlouhých měsících on-line výuky do škol. Některá opatření pokračovala. V měsících výuky doma se ukázalo do hloubky, co si děti z výuky odnášejí a také neodnášejí, do jaké míry je školou vyžadováno memorování látky, aniž by děti vnímaly smysl toho, proč si mají tolik textu pamatovat, kde pro to najdou uplatnění. Také jsem si uvědomila, kolik hodin sedí v lavicích a při třiceti dětech ve třídě čekají, až dvakrát za vyučovací hodinu dostanou slovo. Učitelé, i kdyby chtěli a i kdyby to současný státní školní systém dovolal, nemohou dát z kapacitních důvodů dětem prostor plně a svobodně se vyjádřit. Některé citlivější děti jsou za celý den přesocializované a důsledkem je únava a apatie koncem každého týdne a přes víkend nabírají síly. Naši synové si za tři roky a pět let na školu nezvykli. Nerozuměli hodnocení číslicí, nechápali, jak mohou dostat horší známku za vyjádření vlastního názoru, proč v tělocviku hrají stále vybíjenou, proč jsou se spolužaky jeden týden parta kamarádů a další týden najdou ve svém batohu vše roztrhané, poplivané a v šatně “pro jistotu” dostanou ránu pěstí do zad nebo proč jsou u mladšího syna ve třídě privilegovaná děvčátka a chlapci jsou v lepším případě přehlížení, v tom horším šikanovaní.
Začala jsem si proto studovat, zda a jaké jsou další možnosti vzdělávání. 
Synové v tomto období měli letní prázdniny, žili jsme tedy opět dohromady jako rodina, komunikovali jsme otevřeně. Přišlo období, kdy se synové ptali, proč jsme se rozvedli, jak jsme to prožívali. A my jako rodiče jsme byli připraveni jim všechny jejich dotazy - ty méně příjemné i ty nepříjemné - zodpovědět.
Dlužili jsme jim to. A také jsme jim dlužili vyslechnout si všechna jejich povídání o jejich pocitech, strachu, beznaději, naštvání a nejistoty. Toto letní období považuji za takové dočišťující a období, kdy si vše pěkne sedlo a douklidnilo.
Během září k nám přišly tak silné impulsy, že jsme se pevně rozhodli přejít do domácího vzdělávání. 
Pro mě to znamenalo opustit práci tak, jak jsem ji měla nastavenou, rozloučit se se všemi dopoledními klienty, svou práci omezit a směřovat do odpolední a večerů, znamenalo to uskromnit se a manžel naopak dostal možnost své podnikání rozvinout jak časově tak demograficky, kdy si mohl dovolit začít přijímat zakázky i ze vzdálenějších měst a Moravy. Tyto změny se nestaly ze dne na den, chtělo to čas stejně tak jako otevřít se na jednu stranu svobodě vzdělávání, na druhou stranu velké zodpovědnosti. V tomto směru to byl pro nás velký skok do neznáma. Já chodila jako dítě do jeslí, pak do školky, školy a studovat. Tento systém, ač mi nebyl příjemný a přirozený, jsem měla zarytý hluboko pod kůží.
Postupně jsme tedy novým přístupem začali staré návyky ke vzdělání bořit. Při prvním přezkoušení jsem pochopila, jak moc děti státní škola ovlivnila. Bály se samostatně mluvit, říci svůj názor, synové nebyli sebevědomí, měli strach z výsměchu a kritiky. Nyní přezkoušení, po třech letech, probíhá tak, že kluci otevřou svůj projektový šanon a mluví a mluví a mluví. O tom, co je bavilo nejvíce i o tom, co je neoslovilo, o jejich studijním zaměření, o exkurzích, výstavách, koncertech, sportovních aktivitách, o výukových videích a vzdělávacích dokumentech. Rámcový výukový plán je danou osnovou, avšak v domácím vzdělávání máme možnost volby, kde se zastavime a věnujeme se tématu podrobněji - Vesmíru například nebo anatomii a kde se naopak seznámíme s tématem a jdeme dál.
A mně ubylo omlouvat se učitelkám za to, že někdy v pátek kluci nešli do školy, protože jsme si chtěli prostě udělat výlet a neřešit víkendové davy lidí. 
A to je další výhoda domácího vzdělávání - když chcete klid na výlet, na exkurzi do IQ landie nebo pro navštěvu hvězdárny, zvolíte “pracovní týden”. 
Když se někdo v počátku zeptal na naše domácí vzdělávání, koktala jsem a byla nejistá. I já sama jsem si musela na nový přístup ke vzdělání zvyknout. Navíc jsme slýchávali reakce jako: “Vždyť budou izolovaní!” “A jak si pak zvyknou chodit do práce?” “A Ty jsi s nimi jako doma?!”
Postupem času a s trpělivým přístupem jsme nacházeli více a více výhod, celkově jsme zpomalili, jsme jako rodina mnohem více spolu, plánujeme výlety, společné akce. 
Pro mě samotnou to znamená naplnění mé role maminky. Protože když synové chodili do školky a do školy, říkala jsem si stále: “Takže my jsme založili rodinu, to nejcennější, a já se s dětmi budu potkávat večer na tři hodiny? A o víkendech honem budeme dohánět rodinný život?!” Toto mi vůbec nedávalo smysl.
A nyní, když se na syny podívám, studují s radostí, jsou zvídaví, šťastní, energičtí. Organizují si zodpovědně dny, sportují ve dnech, kdy mají chuť, poznávají další sporty, sami navrhují, kam bychom mohli na exkurzi nebo výlet. S kamarády se setkávají, když chtějí. Mají přehled o celosvětovém dění, o politické situaci u nás, učí se finanční gramotnosti, pracují s manželem okolo domu a sledují činnosti a provoz v rodinné firmě.
Tato změna nám vnesla do domova další kus volnosti a harmonie. Určitě tato cesta není pro každého a je to v pořádku. Důležité je, podle mého názoru, žít s lehkostí, žít tak, aby to nikde nedrhlo, Žít po svém a šťastně. Věřím, že současná doba je těmto změnám příznivá a že více a více z nás si plní sny a žijeme v souladu se sebou.